Jednou jsem jela s paničkou na trochu delší cestu než obvykle. Jely jsme do Plzně na návštěvu k její kamarádce z dětství Kačce. Myslela jsem, že se chce jen pochlubit s takovým krásným pejskem, jako jsem já, ale byl to trochu omyl. Kromě paničky kamarádky a jejího muže na mě u nich v obýváku totiž čekalo i něco velkého bílého.
Panička se na toho obříka usmívala, hladila ho, říkala mu Lukýnku, ale mě to moc neuklidnilo a pro jistotu jsem vrčela a vrčela, aby si nemyslel, že se ho snad bojím. Naše paničky si řekly, že nás tedy zkusí seznámit a pustily mě na zem.
Nemůžu říct, že bych byla úplně v klidu, ale Luky na mě vůbec nevrčel, tak jsem si řekla, že si ho trochu prohlédnu. Chodili jsme kolem sebe dokolečka.
Dobrovolně jsem se ale na menší vzdálenost k Lukymu nepřiblížila. Panička si myslela, že když mě bude držet, bude to lepší. Pustila jsem tedy toho bílýho medvídka trochu blíž, ale aspoň jsem se tvářila, že jsem nad věcí, i když jsem se trochu klepala ;-)
Lukýnkovi to bylo líto, že se s ním nechci kamarádit, a smutně si lehl na gauč. Tak jsem mu na nejmenší možnou vzdálenost (abych kdyžtak stihla utéct, kdyby se pohnul) zašeptala do ouška, že příště už na něj budu hodnější.
A abych to potvrdila, souhlasila jsem i se závěrečnou společnou fotkou.
Tak ahoj Lukýnku, přijeď taky na návštěvu k nám, jo? :-)